Nikdy jsem nenašla odvahu ani pomyslet na vlastní floristickou kariéru. Byla jsem příliš zatížená myšlenkou, že musím pracovat v oboru, kde jsou peníze.
A jednoho dne, po mnoha letech vyčerpávající práce, se to stalo. Ucho se konečně utrhlo.
Už jsem nebyla schopná ani ochotná pracovat pro druhé. Přestalo mi to dávat smysl. Nechtěla jsem už stavět jen sny ostatních. Chtěla jsem začít žít svůj vlastní sen.
V tu dobu jsem byla hodně času o samotě, začala jsem více fotit a také malovat obrazy. Emoce chtěly ven. Umění se stalo mou terapií. Postupem času jsem začala mít zase potřebu vyjít mezi lidi a žít naplno. Definitivně jsem odložila kostýmek a podpatky a začala zjišťovat, kdo vlastně jsem a co chci.
Bylo to bolestivé, ale velmi přínosné a svým způsobem krásné období. Moje fotografie a obrazy byly na několika výstavách a mé květiny dělaly radost všem okolo.
Těžké bylo začít si opravdu věřit a nebýt perfekcionistka. Nečekat, ale konat.
Pochopit, že důležitá není dokonalost, ale možnost dělat to, co mě naplňuje a přináší to radost i ostatním.
Největší radost přišla v okamžiku, kdy jsem si naplno uvědomila, že všechno, co dělám a tvořím, vychází opravdu z mého srdce.
Žádná nařízení, cizí pravidla ani limity. Jen moje fantazie, cit a um.
Naprostá tvůrčí svoboda a volnost. Je to báječný pocit.
Jsem za svou cestu vděčná.
Co je štěstí?
Štěstí je neuchopitelné, nepojmenovatelné a velmi abstraktní. Pocit, jenž se nachází hluboko uvnitř každého z nás. Je jen na nás, jestli si to uvědomujeme a pouštíme ho ven. Štěstí nemůže přijít z vnějšku. Je to v podstatě stav bytí. Stav mysli. Pro mě třeba obyčejná radost z maličkostí, z láskyplného objetí, z vděčnosti smět vidět kapky deště na větvičkách stromů, moci se dotknout milované bytosti, vychutnávat rozmanitost světa kolem, jeho barvy a chutě a vůně. Štěstí je najít se, být sám/sama sebou. Každý den žít svůj sen a prožívat jej se svými blízkými a dělit se o tu radost s celým světem.